Postupem času se začaly nosit na celém světě a byly oblíbené nejen u movitých lidí. Paruka může být jednak z pravých vlasů, jednak z náhražky, která vlasy napodobuje. V době Marie Terezie se například paruky vyráběly z takzvané buvolky, což jsou dlouhé chlupy z ocasů starých buvolů. Později se k výrobě používal silon. Paruka z pravých vlasů je více přirozená, zachová si déle svou barvu oproti náhražce, ale nevýhodou je její vyšší cena a složitější péče a údržba. Je potřeba se o ni pečlivě starat, může se snadno zacuchat a podléhá slunečnímu záření.
Paruky se nosili z několika důvodů, buď z nedostatku vlastních vlasů, zdravotních, náboženských nebo kulturních důvodů. Pokud má někdo málo vlastních vlasů, tzv.pleš, paruka pozvedá jeho sebevědomí, někdy se používá jen část paruky, pak se nazývá příčes a zakrývá zpravidla jen čelní pleš. U lidí, kteří prodělají ozařování při onemocnění rakovinou, se dělají paruky přímo na míru. Vyrábí se ze speciálního umělého vlákna s odlehčenou hustotou vlasů, tak aby vypadaly naprosto přirozeně, upravují se dle přání klientů. Společenské důvody vedou k užívání paruk i některé seniory. Někteří lidé mají své vlastní vlasy nekvalitní, málo husté nebo nezdravé a tak používají paruku pro dokonalost své image.
Jsou náboženství, která oproti chloubě krásných a bohatých vlasů, nakazují vlasy naopak schovat. Příkladem jsou třeba šátky muslimských žen nebo turban sikhských mužů. Židovští muži si zakrývají temeno hlavy, některé židovské a muslimské ženy si zakrývají na veřejnosti své vlasy z důvodů cudnosti, aby okolnímu světu sdělily, že jsou nedostupné.
V parlamentu ve Velké Británii je paruka doplněk úředního oděvu dodnes, také i u některých soudních dvorů. Jde o umělé paruky s loknami z bílých vlasů.
Zkrátka nošení paruk má mnoho důvodů, každý má svůj. Ale všichni, hlavně ženy, si přejí mít krásné a zároveň ničím neponičené vlasy a to je největší chlouba.
